Historie intravenózní léčby. Komu a čemu vděčíme za dnešní možnosti?
MUDr. Silvia Maryn, 11/2023
Od venepunkcí (pouštění žílou) ve středověku… až po současnou moderní ambulantní infuzní léčbu. Co všechno předcházelo dnešním možnostem a jaké byli největší milníky infuzní léčby? Tyto otázky se pokusíme zodpovědět v následujícím příspěvku.
Intravenózní léčba – o co se jedná?
Intravenózní léčba znamená podávání léčiv a léčivých směsí do krevního oběhu člověka prostřednictvím přímého vstupu do jeho krevního řečiště (do žíly). V dnešní době se tato metoda běžně používá k aplikaci léků, infuzí sloužících k rehydrataci, nebo k podávání živin (vitamínů, minerálů, stopových prvků a pod.).
První pokusy
První pokusy na zvířatech se datují přibližně do roku 1400. Tyto ale většinou úspěšné nebyli. Další pokus se údajně uskutečnil v roce 1492, kdy onemocněl papež Inocenc VIII. a byla mu údajně podána krev tří zdravých mladíků. Pokud k tomu opravdu došlo, papeže to, samozřejmě, neuzdravilo.4
Sir Christopher Wren a Robert Boyle, Richard Lower a další
Následně mezi lety 1656 – 1658 provedli Sir Christopher Wren a Robert Boyle pokusy s aplikací vína, piva, opia a dalších látek do žil psa, až pokud nejevil známky opilosti/omámenosti. Tentokrát pes přežil. Sir Christopher Wren sestavil i první použitelný infuzní přístroj. Byl vytvořen z prasečího měchýře a brka. Problémem však bylo, že peříčka (brka) byla příliš křehká a jemná, tudíž je nebylo možné adekvátně upevnit do cév.3,4,5,7
Na řadu přišlo stříbro, které se jevilo jako ideální díky své poddajnosti a pevnosti zároveň. Wrenův kolega Richard Lower tedy sestavil nové nástroje a v únoru 1665 provedl první transfuzi – mezi dvěma psy. To vedlo k dalším pokusem a následně k první xenotransfuzi, kterou provedl Francouz, lékař Jean-Baptiste Denis. Ten 15-ti letému duševně nemocnému klukovi podal transfuzi jehněčí krve.5,7 V listopadu roku 1667 Lower, tentokrát společně s Edmundem Kingem, také podali transfuzi ovčí krve duševně nemocnému muži. Samozřejmě, následující nežádoucí účinky xenotransfuzí a následná úmrtí posléze vedla v roce 1668 francouzský a britský parlament k jejich zákazu. Pokrok se zde zastavil na více než sto let.5,7
První alogenní transfuze
Následně až v roce 1796 doktor Philip Syng Physick navrhl transfuzi krve z člověka na člověka (alogenní transfuze).7 Britský porodník doktor James Blundell prováděl od roku 1818 transfuze lidské krve ženám, které v průběhu porodu nebo po něm silně krvácely. Byl to právě on, kdo také vyvinul několik převratných přístrojů a nástrojů na nitrožilní administraci (podávání) krve či tekutin a léků.7
Epidemie cholery
Zlomovými ve vývoji intravenózní léčby byly roky 1831-1832. Objevila se epidemie cholery v Británii. Tehdy se mladý irský lékař W. B. O'Shaughnessy nejprve odvolával na tvrzení doktora Stevense, který během prcovního pobytu v Západní Indii zjistil, že pacienti se žlutou zimnicí měli často krev tmavší než normálně.7 Poté jim podával perorálně solné roztoky, aby se barva krve “změnila k normálu” – jednalo se samozřejmě o dehydrataci a rehydrataci.
O'Shaughnessy poté sám prostudoval tělesné tekutiny pacientů trpících cholerou a v roce 1831 prostřednictvím London Medical Gazette navrhl zdokonalení této “Stevensovy metody” a navrhl vyzkoušet podávat léky a tekutiny intravenózně.1,2,7 Dalším průkopníkem v průběhu této epidemie se stal v roce 1831 i lékař Thomas Latta. Článek o jeho intravenózní tekutinové léčbě vyšel v časopisu Lancet o rok později.1,7 O rozvoj a rozšíření nitrožilní léčby se zasloužili také další lékaři a lékařky – ku příkladu Guido Baccelli, Samuel Hirschfeld, Harold T. Hyman, Justine Johnstone Wangerová a další.7
První jehly a stříkačky
V polovině 19. století se také začaly objevovat první jehly a injekční stříkačky. V roce 1845 byla vyvinuta dutá jehla, v roce 1853 první kovová stříkačka. Díky rozvoji chirurgie a se zavedením anestezie při chirurgických výkonech bylo pořád častěji používáno i nitrožilní podávání tekutin.7
Svou roli sehrála i druhá světová válka
Široce dostupnou se intravenózní léčba stala až po druhé světové válce v 50. letech 20. století – i díky vojenské medicíně. V průběhu války hrálo podávání objemových infuzí (množství tekutin) neocenitelnou roli v zajištění přežití vojáků.7 Zdravotním sestrám bylo proto poprvé povoleno infuze podávat (do druhé světové války je mohli podávat jen lékaři). To byla také doba, kdy se infuze podávaly prostřednictvím kovových jehel, které lékaři a sestry ručně brousili, poté sterilizovali a opakovaně používali.
Další rozvoj
Mezičasem – postupně od roku 1880 – dochází i ke vzniku základních infuzních roztoků, o které se postarali zejména britský fyziolog a farmakolog Sydney Ringer a americký pediatr a biochemik Alexis Hartmann.
V roce 1935 H. L. Marriott a A. Kekwick představili koncept „pomalé kapačky“ (kdy tekutina podávána infuzním setem kape pomalu určitou dobu).9
První plastovou kanylu na nitrožilní podávání léků, roztoků a transfuzí a set, který spojoval infuzní vak a jehlu, vyvinul v roce 1950 doktor David Massa z Mayo Clinic v Rochestru, (Minnesota, USA). Byla vyrobena z polyvinylchloridu (PVC).8
V 60. letech se začala rozvíjet parenterální výživa (nitrožilní náhrada živin, ne jenom solného roztoku). K běžně podávaným směsím od roku 1958 patří i Myersův koktejl. Totální (kompletní) parenterální výživa se objevila až po roku 1975 a dodnes hraje extrémně důležitou roli ve zdravotnictví.4
Závěr
Infuzní léčba prošla obrovským rozvojem – jak odborným, tak materiálním a technickým. Zasloužili se o to jak inovativní jednotlivci, tak i epidemie a války. Bez tohoto rozvoje by jsme dnes nebyli schopni zachránit tolik životů, jako nyní jsme. Intravenózní léčba (podávání léčiv, infuzí či transfuzí nitrožilně) patří jak do akutní resuscitační péče, tak do chronické péče, paliativní péče (péče o umírající pacienty) a v neposlední řadě i do ambulantní péče.
Bez vývoje bychom neměli ani to pohodlí a bezpečí podávat infuze injektomaty – přístroji, které dle nastavení na určitou rychlost dávkují podávanou tekutinu postupně. Zdá se neuvěřitelné, že tohle všechno začalo pouštěním žílou či opíjením psa přes ptačí brko napíchnuté do jeho žíly.
REFERENCE
1 Kříž M., Raděj J., Nalos M. Historický přehled tekutinové terapie. Anest intenziv Med. 2020; 31(1–2): 23–29. [online]. Dostupné na: https://www.aimjournal.cz/pdfs/aim/2020/01/04.pdf
2 MacGillivray, N. Dr Thomas Latta: the father of intravenous infusion therapy. Journal of Infection Prevention. Vol. 10. Supplement 1. September 2009. Pages 3-6. [online]. Dostupné na: https://journals.sagepub.com/doi/pdf/10.1177/1757177409342141
3 Pair, C. Q. Intravenous therapy. Journal of the national medical association. Vol. XXII, No. 1. 1930. Pages 21-24. [online]. Dostupné na: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2624838/pdf/jnma00780-0023.pdf
4 https://en.wikipedia.org/wiki/Intravenous_therapy
5 https://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Lower_(physician)
6 https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_Latta
7 https://www.ivwatch.com/2020/11/10/the-history-of-iv-therapy/
8 https://www.mayoclinicproceedings.org/article/S0025-6196(11)60624-1/fulltext
9 https://rxtoolkit.com/the-past-present-and-future-of-iv-therapy/